ONLY for BOYS!!!

Něco o vlkodlacích

3. 11. 2010

Vlkodlaci v legendách

Zatímco myšlenka proměny vlka v člověka se v lidských mýtech a mytologiích vyskytuje prakticky od počátku mýtů, myšlenka vlkodlaka je relativně nová a pochází až ze středověku. Ze starých mýtů mají nejblíže k pojetí vlkodlaka „iránští dvounozí vlci“, kteří se vyskytovali v raných textech zoroastrismu, ale zde se nijak výrazně neprosadili.
Klasická představa vlkodlaka pochází ze středověku a pochází z germánských představ, kde byl vlk zvíře zasvěcené Wodanu a nebyl tedy původně považován za „zlého“. Z báje „O Wodanu a jeho vlcích“ se postupně vyvinula pověst „O divokém lovci a jeho psích“ ze které časem vznikly první představy o vlkodlacích. Bez ohledu na germánské představy se myšlenka vlkodlaka vyvinula i u Slovanů, kde byl vlk považován za „zlého tvora“ tradičně. Za pravděpodobně nejstarší zmínku o vlkodlacích bývá považována pasáž ve Slově o pluku Igorově, kde kníže Vseslav běhal v noci jako vlk. Existuje ještě celá řada míst, kde se tato představa vyvinula nebo kam byla zanesena, ale za původní představy lze považovat germánsko-slovanské vlkodlaky. Mezi nimi zpočátku existovalo mnoho rozdílů, které se ovšem poměrně brzy smazaly. O vlkodlacích se však nevytvořila zcela jednotná představa, naopak vznikla lokální specifika, která byla zpravidla ovlivněna místními pověstmi a strachy.

Poměrně zajímavé a komplikované byly i představy o procesu, kterým se člověk nebo umrlec mohl stát vlkodlakem. Tyto představy lze rozdělit do několika základních skupin a je třeba mít na paměti, že nikde nebyly všechny tyto možnosti uznávány.

Způsob či doba narození - do této skupiny patří názor, že vlkodlakem se stává zejména ten (stát se jím nemusí, ale je to velmi pravděpodobné) kdo se narodí s již vyrostlými zuby, nebo nohama napřed, dále jsou to lidé narození v určitých astrologických momentech (např. za úplňku, 24. prosince). Vlkodlakem se člověk musí stát, pokud pochází ze styku ženy s upírem, nebo vlkem; pokud žena neotěhotněla s upírem (vlkem), ale měla s ním pohlavní styk, je to pouze velmi pravděpodobné. Je třeba si uvědomovat, že vlkodlaci od narození mají možnost proměňovat se i v jiná zvířata, než je vlk (ne ve všechna, ale je jich poměrně značný počet např. medvěd, pes, kočka, kráva)
Zakletí - pokud čaroděj (nikoli čarodějnice) zakleje člověka do vlčí podoby, stává se „hodným“ vlkodlakem, který lidem nijak neškodí, naopak jim různě pomáhá v boji s upíry a ostatními vlkodlaky
Přímým stykem - pokousání vlkodlakem již existujícím, vypití vlkodlačí moči (někdy stačí jakýkoli styk s touto močí)
Umřelci - umřelec se vlkodlakem stane pokud přes jeho hrob přeběhne kočka, pes, nebo kohout.

Způsob jakým se člověk stane vlkodlakem ovlivní i jeho další chování. Pokud se člověk vlkodlakem narodil, byl nutně zlý, napadal dobytek i lidi, sál mléko a sesílal na dobytek mor. Obrana proti němu byla velmi složitá a prakticky nejjednodušší bylo zlikvidovat ho v jeho lidské podobě.

Zakletí vlkodlaci byli dobří, lidem pomáhali, vysvobozeni mohli být pouze tak, že z nich týž čaroděj, který je zaklel, opět kletbu sňal.
Vlkodlaci, kteří se stali vlkodlaky stykem s jiným vlkodlakem, nebyli nutně zlí (ačkoli zpravidla tomu tak bylo). Jejich přeměny byly často poměrně složité a proto se jich šlo zbavit jak v podobě člověčí, tak v podobě vlčí, ačkoliv nejjednodušší známý způsob proměny spočíval v udělání kotrmelce přes kládu. V pověstech některých národů (např. Lotyšů) se vlkodlak musel před proměnou svléknout do naha, přičemž své šaty nutně potřeboval ke zpětné proměně v člověka. Pokud mu šaty někdo např. ukradl, nemohl se vlkodlak proměnit a zůstal (často natrvalo) ve vlčí podobě.

Umrlci byly zpravidla neškodní, většinou se pouze vraceli domů za svoji ženou. Pokud s ní měli dítě, narodilo se bez kostí.

Zajímavostí je, že vlkodlak se za určitých okolností mohl stát vampýrem, zrovna tak dítě vzniklé spojením vlkodlaka a vědmy čekal vždy osud vampýra. Další poměrně zajímavým faktem je, že dost často vlkodlaci v lidovém podání splývali s upíry a existují o nich prakticky stejné historky.

Legenda o vzniku prvních vlkodlaků: V patnáctém století táhl Transylvánií Hrabě Vlad zvaný Tepesco. Ve své cestě zničil i jeden z klášterů a všechny lidi v něm schované nechal povraždit. Opat ho tedy proklel. Když se o tři dny později Dracula změněný na upíra poprvé napil lidské krve, vstali prý lidé v klášteře z mrtvých a stali se vlkodlaky, neúnavně bojující proti upírům. Povstali prý, aby střežili lidský rod.

[editovat]Vlkodlaci v moderní době

V moderní době se myšlenka vlkodlaků změnila podle potřeb filmového průmyslu a tento termín se začal používat pro úplně jiného tvora, než kterým vlkodlak původně byl, to samé se děje i ve fantasyliteratuře (popř. jí inspirovaných RPG hrách) a hororech. Řadí se mezi lykantropy, tedy bytosti, které dokážou měnit svou podobu z lidské do zvířecí a to většinou za zvláštních okolností (buď působením magie, nebo po kousnutí jiným lykantropem stejného typu pravidelně při úplňku).

Vlkodlak je prezentován jako téměř nezranitelný díky regeneraci, působí na něj pouze některé zbraně, nejčastěji stříbro a oheň.

Stejně jako v případě upírů, řada horrorů používá vlkodlaka jako jednoduché monstrum, snažící se bez nějakého specifického cíle pokousat co nejvíce lidí.

V moderní době si lidé vlkodlaka představují jako člověka s nadpřirozenými schopnostmi (sílou, obratností), který se v noci při úplňku mění na zvíře podobné vlku s některými lidskými proporcemi. Přeměněný je většinou ještě silnější než v lidské formě, která je také velice silná. V lidské formě je schopný normálně uvažovat ale ve vlčí formě mu většinou zůstanou jen základní myšlenky (zdivočí). Nestává se vždy zápornou postavou. Vlkodlakem může být bez rozdílu žena i muž, ve filmech se však žena jako vlkodlak příliš často neobjevuje.